Nejstarší stopy identity

Když se člověk začne zajímat o tradiční způsoby tělesného značení, rychle pochopí, že nejde o exotiku, ale o jeden z nejstarších komunikačních systémů. Důkaz máme i v Evropě. Ötzi, muž starý více než pět tisíc let, měl na těle přes šedesát jednoduchých tetovaných čar. Ležely přesně na místech odpovídajících dnešním akupunkturním nebo masážním bodům. Je pravděpodobné, že šlo o kombinaci léčby, rituálu a možná i osobní evidence bolesti. Žádné ornamenty, jen účelné linie – přesto je to záznam, který přežil tisíciletí.

Značky identity napříč kontinenty

Podobné principy najdeme i v jiných částech světa. U kmene Mbororo v Kamerunu si ženy dodnes nechávají tetovat jemné ornamenty kolem úst a na tvářích. Každá linie má svůj systém – určují rodovou skupinu, někdy i osobní historii. V některých komunitách mají tetování i ochrannou funkci. Mladší generace se rychle mění, ale tetování si zde stále drží pozici kulturního podpisu.

V severní Nigérii jsem se opakovaně setkával s lidmi z etnika Dakakari. Jejich skarifikace je výrazná a přesně strukturovaná – vodorovné linie na tvářích, trojúhelníkové tvary na spáncích nebo krátké vertikální řezy na hrudníku. U žen je rozsah ještě výraznější: mnoho z nich má jizvy po celém těle, vytvářející dlouhé souvislé vzory. Tyto značky dříve vyjadřovaly původ, plodnost nebo přechod do nové životní role. U mladší generace však tyto stopy téměř zmizely. Moderní školy, městské prostředí i náboženské vlivy tuto tradici během jediné generace téměř vymazaly. V indickém Nagalandu jsem poznal část komunity Konyak. Když člověk poprvé uvidí staršího muže s tmavě potetovaným obličejem, rychle pochopí, že tato tetování měla jasnou funkci. Označovala postavení a povinnosti ve vesnici. Určité vzory nosili muži, kteří chránili komunitu nebo zastávali významné role. Nešlo o estetiku, ale o jasně čitelný symbol. Dnes se mladí Konyakové netetují, přesto se v některých vesnicích snaží zdokumentovat techniky, motivy i příběhy starší generace, aby nezmizely bez záznamu.

V Jižní Americe, u Huaorani v ekvádorské Amazonii, jsem viděl úplně jinou podobu vizuální identity. Tetování ani jizvy tu nejsou tradicí. Ženy si zdobí obličeje rostlinnými barvivy, která se smyjí během několika dní. Vzory se mění podle situace nebo nálady. Starší muži stále nosí velké dřevěné kotouče v uších, které dříve symbolizovaly dospělost a odpovědnost vůči komunitě. Mladí už tuto tradici nepřebírají a vizuální identita se zde mění rychle – možná rychleji než v mnoha jiných místech, která jsem navštívil.

Člověk zapisuje svůj život na vlastní kůži různými způsoby – jako trvalý symbol, přechodový rituál, rodový podpis nebo krátkodobý ornament. Mnohé z těchto forem mizí, ale některé se znovu objevují, často v nových souvislostech. A i když každá kultura používá jiné motivy a jiné techniky, princip zůstává stejný: kůže je jedním z nejstarších míst, kde může člověk vyprávět svůj příběh